Byla jednou jedna žena...

Byla jednou jedna žena...

Jiří Koula, 24.9.2018

Vítejte u dalšího dílu občasníku Koula miluje Divadlo Kampa. Tedy Divadlo Cylindr. Tedy divadlo Ivety Duškové. Podíváme se v něm na poslední tamější novinku Edith Piaf: Dnes nechci spát sama. Samotný titul říká vše podstatné - inscenace zpracovává život této zpěvačky primárně skrze pohled na její vztah k mužům. Vychází z životopisu sepsaného Simone Berteaut, jež po jejím boku strávila třicet let a byla tak svědkyní (i účastnicí) bídy ulice i světové proslulosti, a byť nebyly pokrevně příbuzné, i tak byly sestrami co do pevnosti jejich pouta.

S nápadem a rozepsaným textem přišla herečka a zpěvačka Vanda Hauserová, představitelka titulní role, Dušková jej přijala a dotáhla, Momonku (tedy Berteaut) i všechny význačné muže, kteří prošli Piafiným životem, ztvárňuje herečka a muzikantka Petra Bílková. Přidejme Danu Heroldovou coby autorku výpravy a Zuzanu Režnou za světelný design a máme celý tvůrčí tým, nepříliš rozsáhlý, avšak dostačující.

Základem fenoménu Edith Piaf je pravdivost, jejími slovy: "Šanson je vlastně příběh, a ten musí být takový, aby mu lidé věřili. Musí rvát srdce, a naříkat, to je můj žánr." A rozhodně věděla, o čem mluví, prožila si více, než co bychom věřili, že se vejde do jednoho (navíc relativně krátkého) života, což promítla do svých písní. Toto těsné spojení je v inscenaci reflektováno formou - střídáním výjevů ze zpěvaččina života a interpretace jejích písní. Svým způsobem tak jde o kombinaci životopisné přednášky a koncertu, ovšem zásluhou všech angažovaných vám to ani nepřijde.

Aspoň já si to uvědomil až po představení, zatímco během něj jsem bojoval s předsudkem, že chlapi nebrečí. Ale ano, brečí a rozhodně jsem v sále nebyl jediný. Způsob, jakým je zpěvaččin osud podán, je totiž výsostně dojemný. Čím je to dáno?

Začněme u Hauserové. Piaf byla malá žena s velkým hlasem, Hauserová je malá žena s velkým hlasem. Stačí tedy tmavá paruka a před vámi stojí Piaf v celé své kráse. Tedy stojí... Miluje, trápí se, raduje, žije a zpívá, vnější podoba je plně vyvážena vnitřním prožíváním a zvládnutými emočními zvraty v obou rovinách, herecké i pěvecké.

Hauserovou pak rovnocenně doplňuje Bílková, ať už coby Momonka žijící vedle Piaf a prožívající s ní její dramata (byť ne tak vyhroceně, je pevným bodem, jehož se může divák zachytit), tak jako představitelka všech pánských partů. K jejich vyjádření používá jednoduché leč výrazné črty - postoj, gesto, intonace, stačí málo, aby pro daný okamžik vykreslila toho kterého muže, obraz malovaný dýmem, který se vzápětí rozplyne, jak se příběh posune dál. A konečně Bílková ovládá stejně dobře klavír i akordeon, takže může Hauserovou adekvátně doprovázet s ohledem na kontext té které písně.

Předchozím odstavcem jsem chtěl evokovat kontrast mezi stálostí a pomíjivostí, klíčový prvek inscenace, jenž se objevuje v několika rovinách. Jednak tu máme stále Hauserovou coby Piaf a proti ní Bílkovou přeskakující mezi Momonkou a muži. Zároveň ale vidíme též rozdíl mezi trvalostí "sesterského" pouta a průběžně se objevujícími muži, kteří z rozličných důvodů opět odcházejí. A konečně tento princip tvoří i dramatický oblouk inscenace, Edith s Momonkou začínají na ulici symbolizované pouliční lampou, následuje hvězdná kariéra, abychom se nakonec vrátili zpět pod onu lampu v závěru, v němž zůstává opět ústřední dvojice, sama a spolu.

Lampa je zase zástupcem úsporných leč účinných prostředků, jež Dušková používá. Dalším příkladem je už zmíněný způsob charakterizace mužů prostým a zároveň efektním způsobem, do třetice přihodím vyvýšený prostor, jenž může představovat byt, ale stačí vhodně zvolené světlo a ejhle, máme tu kabaretní pódium.

Shrnuto, přesvědčivost obou hereček, hra kontrastů a účinná jednoduchost vytvářejí inscenaci, v níž osud Edith Piaf vyznívá přímě a intenzivně. Schytala od života mnoho ran, o pár z nich si i sama řekla, ovšem s většinou se statečně poprala... A co by neunesla sama, o to se ve svých písních podělila s kýmkoliv ochotným naslouchat.

No, abych lehce popřel předchozí patos, ono to dost možná nebylo vše úplně přesně tak, jak je v inscenaci vylíčeno, ostatně Berteautové bylo vyčítáno právě to, že ve své knize s některými fakty nakládala velmi kreativně. Avšak po zhlédnutém představení se nemohu ubránit přání "Kéž by to tak bylo."

Sečteno a podtrženo, píšu to podezřele často a nepopírám, že pro Divadlo Cylindr a Ivetu Duškovou mám velkou slabost, ale vydejte se na Kampu, inscenace Edith Piaf: Dnes nechci spát sama za to opravdu stojí.